David a Kristina Cysařovi: Přišlo nám normální, že o minulosti se nemluví

„Tak to ti, babi, nezávidím,“ odvětil David Cysař babičce, když vnoučata poprvé vzala k omšelé vile a pravila: „Tak tady jsme se s bratrem narodili.“ To bylo předtím, než rodina dům získala zpět v restituci. O existenci vily ani o tom, že jeho předci zemřeli v Osvětimi, David Cysař neměl tušení, v rodině se o těchto tématech dlouhá desetiletí nemluvilo.

Dnes architektonický skvost, pod nímž je podepsán architekt Adolf Loos a který nechal postavit Davidům pradědeček, slouží jako památník rodiny. O dům a kulturní program pečuje David Cysař a jeho žena Kristina Cysařová. Jak se minulost může prolínat s přítomností? A jaké plány mají s vilou dál?

S jakým záměrem nechal váš dědeček v roce 1932 postavit vilu, ve které teď sedíme?

David Cysař: Chtěl dům na celoroční užívání pro sebe a svou rodinu. Domov, kam se bude rád vracet z práce a kde bude odpočívat. Takže v této místnosti nebývala pracovna, ale knihovna. Doma se nepracuje, doma se žije, říkával. Do kanceláře ve Vodičkově ulici jezdil každé ráno s řidičem. To až my – já a moje žena – jsme si z knihovny udělali pracovnu.

Jakým způsobem se seznámil s architektem Adolfem Loosem?

DC: To už bohužel přesně nevíme, jelikož vinou válečných událostí jsme přišli o velkou část rodinných dokumentů. Faktem je, že pradědeček pracoval jako právník pro firmu Kapsa a Müller a pro ně pracoval také Loos. Získat slavného architekta nebylo jistě jednoduché, protože byl velmi vytížený, ale nakonec se to nějak povedlo domluvit a stalo se, že vila Winternitz byla jeho poslední realizací. Spolu s ním na ní pracoval architekt Lhota a byl to především on, kdo na stavbu dohlížel.

Ví se, kolik dům stál?

DC: Cenu známe ze zadávacího dopisu. „Vila bude stát 350 tisíc československých korun a vy z toho budete mít 8 procent,“ napsal dědeček architektům, ale nakonec se cena vyšplhala na půl milionu. Pro srovnání – někdejší průměrná cena rodinného domu byla kolem 80 tisíc korun.

Co všechno jste o vile věděl, když jste vyrůstal?

DC: Vůbec nic! Doma nám neřekli, že existovala nějaká vila ani že moji předci byli Židé. O naší rodinné historii se doma mlčelo. A tak jsem se o vile dozvěděl až po revoluci, někdy v roce 1991. Babička Suzana nám oznámila, že se pojede na výlet na Malvazinky. Pamatuju si, jak se nám nechtělo. Ale ona trvala na svém, a když už jsme stáli před domem, řekla: „Tak tady jsem se, vnoučátka, narodila.“ Já viděl ošklivou obouchanou kostku. Nechápali jsme – jako porodnice to vážně nevypadalo. Byli jsme puberťáci, a tak naše první reakce byla: „Tak to ti, babi, nezávidíme, snad radši zase půjdeme…“ V roce 1997 jsme díky tatínkovi získali v restituci vilu zpět. Babička se toho ale už nedožila.

Co vám babička vyprávěla o svém dětství?

DC: Nic. Přišlo nám normální, že o minulosti se nemluví. U nás se mluvilo o jídle nebo o počasí. O bezpečných tématech. S babičkou jsme trávili hodně času na chatě. Konvertovala k protestantské církvi a četla bibli. Ráda s námi mluvila o vztahu k bohu, o víře. Ale nikdy o židovství. Suzana byla hodně nemocná, ale strašně hodná. Léta puberty strávila v Osvětimi a to ji velmi poškodilo. Nemohla pak jíst, celý život byla na tvrdé dietě. Pradědeček byl prý velmi jazykově nadaný a ona to zdědila po něm, pracovala jako překladatelka. Ale její zkušenosti ji formovaly tak, že nevěřila v dobré konce.

Byla u pokusu získat vilu v padesátých letech. A viděla tu marnost. Jenny, její matka, se po válce domáhala vrácení vily. Když ji získala, uvalili na ni, která za Hitlera přišla o veškerý majetek, dědickou daň. Pak začal další finanční nátlak – komunisté po Jenny například požadovali úhradu nákladů za pseudodědické řízení za zplynovaného syna. Následně přišla milionářská daň. Ta doba nebyla dobrá.

Máme dopis prababičky úřadům, v němž v roce 45 žádá, zda by si nemohla sebrat ovoce ze zahrady, protože s dcerou po příchodu z koncentráku nemají co jíst. Jenny to nakonec vzdala a v roce 1955 darovala vilu státu výměnou za zrušení sankcí. Traduje se, že než příbuzní odešli do Terezína, hodně věcí rozdali po přátelích a známých. A všichni jim to po válce zapřeli. Až na jednu rodinu, díky níž se zachránila část rodinných dokumentů, díky čemuž jsme mohli vilu po revoluci získat zpět. Díky této rodině tu dnes spolu můžeme sedět, ale protože se u nás o ničem nemluvilo, nevíme, kdo to byl!

Kde Jenny se Suzanou bydlely, když nemohly do vily?

DC: Zasáhl osud. Po návratu z koncentráku bydlely v ubytovně na Letné. Krátce po příjezdu potkala Jenny svou kuchařku z vily. Ta prababičku zažila jako velmi velkorysou zaměstnavatelku. Jenny jí prý jednou k Vánocům věnovala tisícovku, to bylo v té době skutečně hodně peněz. Pradědeček se prý chytal za hlavu – Jenny byla dcerou továrníka a vdala se za bohatého právníka, do té doby nemusela pracovat, a proto neznala hodnotu peněz. A tak se stalo, že po příchodu z koncentráku tato paní přepustila Jenny vlastní byt, protože byla správkyní v jednom činžáku a přešla do menšího… Takže nikdy nevíte, kdy se vám dary vrátí. Je to symbolické.

Co bylo s Jenny potom?

DC: Bylo to její rozhodnutí, že před Hitlerem neutekly. A tvrdě za to zaplatila, přišla o syna, manžela, majetek… Myslím, že měla pocit viny, že to přežila. Možná tohle jí pomohlo se z ženy, která neznala hodnotu peněz, stát hospodářem. Přetransformovala se v osobu, která poznala hodnotu peněz a dokázala se postarat o celou rodinu.

Co bylo, když jste vilu po prababičce získali zpět?

DC: V dnešní době se o vilu dělí tři rodiny, my se sestrou a dvě tetičky. Nemáme žádné smlouvy, vše je otázkou dohody. O chod vily se starám především já se ženou, my jí žijeme. Ostatní mají jiné životy. Myslím, že tady se do našeho rodinného nastavení promítá trauma židovské historie. Naši blízcí netouží otevírat tato bolavá témata. Já tím, co dělám, mluvím ale za celou rodinu. Otázka je, jak to budeme řešit do budoucna, až budou děti větší…

Jak vznikl nápad vrátit dům do původního stavu a vybudovat z vily památník vaší rodiny?

DC: Během jedněch prázdnin jsme zorganizovali happening pro přátele a známé nazvaný „díra nedíra“.  Vilu navštívily spousty lidí a já viděl, jak to místo na ně působí. V roce 2016 zemřel tatínek a my na týden vilu otevřeli. Byl únor, pršelo, ale dorazilo na pět tisíc lidí. Fronta návštěvníků se táhla až k Albertu. Když jsme to viděli, rozhodli jsme se do toho jít.  A začali jsme opravovat dům, pořizovat nábytek.

Z čeho jste opravy financovali?

DC: Neměli jsme ani peníze, ani byznys plán, ale strašně jsme to chtěli. První rok to bylo jednoduché – já ani žena jsme si nevypláceli plat, oba jsme měli ještě jinou práci, tetičky nedostávaly nájem. Všechno šlo pozvolna, dva kroky vpřed, jeden zpět, ale nás to neodradilo. Vždycky se jako zázrakem našel někdo, kdo nám pomohl. Spousta osobností nás podpořila sama od sebe. A tak jsme hned zkraje mohli uspořádat koncerty Adama Plachetky, Soni Červené, Haasova kvarteta…

Jaké výzvy vás teď čekají?

DC: Do budoucna bychom chtěli restrukturalizovat financování objektu. Máme roční náklady 4 miliony korun a z grantů se daří ročně získávat kolem 400 tisíc. Podporuje nás městská část, Magistrát hl. m. Prahy a ministerstvo kultury. Velkou část jsme ale schopni pokrýt z našich komerčních aktivit. Chceme založit klub přátel vily a také chceme více rozvíjet spolupráci se školami a edukační programy o historii dvacátého století.

Měli jste někdy chuť to vzdát?

Kristina Cysařová: Občas byly těžší momenty. Když zemřela Davidova maminka, vzalo nám to hodně sil. A nejen proto, že se starala o zahradu. Anebo za covidu, když jsme to museli zavřít. Ale projekt vily nám dává obrovský smysl do života. Přináší nám kulturní a lidské zážitky, které nás nesmírně obohacují. A taky jsme zjistili, jaké je to pracovat spolu.

Zapojujete nějak i své děti?

KC: Rády chodí na kulturní akce, koncerty. Nedávno jsme se rozhodli přispět Cestě domů a zorganizovali jsme charitativní bazar, kde jsme zpeněžili pozůstalost po mamince. U toho děti figurovaly a samy to prodávaly. Ale do ničeho je netlačíme ani nikoho jiného z rodiny. Zatím jsme zapsaný spolek, ale do budoucna uvažujeme o založení nadace. Více než na úřední potvrzení věříme na sílu přesvědčení rodiny, aby s našimi aktivitami byla v souladu. Hitler chtěl, aby se na jméno Winternitzů zapomnělo. A my chceme, aby se o něm zase vědělo.

Vila Winternitz

Funkcionalistický skvost na pražském Smíchově od Adolfa Loose a Karla Lhoty z roku 1932 nechal postavit JUDr. Josef Winternitz pro sebe a svou rodinu. Vila stála tehdejších 350 000 korun československých. Josef v ní žil s manželkou Jenny, dcerou Suzanou a synem Petrem až do deportace do Terezína. Odtud pokračovali do koncentračního tábora Osvětim.

Zatímco Jenny se Suzanou přežily a vrátily se do Prahy, Josef s Petrem zahynuli v plynové komoře. Obě ženy se pokoušely po válce vilu získat zpátky, ale nepodařilo se jim to. Nejdřív musely zaplatit dědickou daň, protože vila byla napsána na Josefa Winternitze. Na tu po válce neměly peníze, takže si na to musely půjčit v bance.

V té době už byla ve vile zřízena mateřská školka, která byla podle úřadů vyšším státním zájmem, a bylo potřeba vymyslet, zda si Jenny se Suzanou vilu odkoupí, nebo pronajmou. Než se to vyřešilo, přišel rok 1948 a na dědičky byla uvalena milionářská daň. Nakonec byly donuceny vilu věnovat státu výměnou za odpuštění exekucí a daní.

V roce 1991 požádali potomci Winternitzových o restituci. Rozsáhlá rekonstrukce začala v roce 1999, dva roky poté, co rodina získala vilu zpět, a trvala tři roky. Dnes se o vilu stará pravnuk Josefa Winternitze kameraman David Cysař, který je jedním z jejích spolumajitelů. S péčí o rodinnou památku, rozvoj kulturního programu a marketingem mu po celou dobu pomáhá jeho žena Kristina Cysařová.